Pramen bezejmenné řeky, která o několik set metrů níže tvoří vodopád Grundarlækjarfoss. Pěkné, klidné místo s hezkými výhledy do údolí Suðurdalur.
Tento příspěvek ale není o tomto pramenu, ostatně na toto místo třeba nikdy nikdo nepřijde (ani by neměl), ale o příběhu.
Vlastně, dlouho jsem přemýšlel, zda sem vůbec bezejmenný pramen bezejmenné řeky dát, ale pak jsem si řekl, že to udělám, a právě kvůli tomuto příběhu, který mě sem zavedl, je to vyprávění nejen o tomto místě, o místním majiteli pozemku, ale o celém tomto projektu.
Příběh se začíná ráno, kdy byl můj plán jít fotit za dobrého světla, tedy velmi brzy ráno vodopád Strútsfoss. Ovšem ranní lenost zvítězila a než jsem se dostal k Strútsfoss, bylo už poledne. Cestou podél silnice jsem si všiml vodopádu a před ním několika rezavějících vozidel, takové hezké zátiší to bylo. A cestou zpět od Strútsfoss jsem u vodopádu zastavil a začal jsem se procházet po místě a poznávat ho, abych tu udělal pár hezkých fotek jak vodopádu, tak těch rezavějících vozidel. Jedno z vozidel mě i zaujalo jakousi konstrukcí, kterou mělo na korbě a marně jsem si lámal hlavu, k čemu takováhle divná konstrukce je.
A netrvalo to ani dlouho a přijel ke mě majitel pozemku, vystoupil z auta a zajímal se, co tam dělám. Překvapilo mě to. Ano, jen pár set metrů odsud je stavení, které jsem minul cestou sem a vypadalo také dost opuštěně a tak mě dost překvapilo, že tu vůbec nějaká živá duše je. Ukázalo se, že majitel je bodrý muž jménem Þorsteinn a přijel sem jen před pár dny a má v plánu to tu dát trochu dopořádku.
Řekl jsem že jezdím po Islandu a fotím a mapuju všechna zajímavá místa a vodopád se zátiším mě zaujaly a tak mám v plánu to tu také nafotit.
To překvapilo zas jeho a z počátku byl zcela jistě trochu nedůvěřivý, nicméně jsme se dali do dlouhé řeči, kdy jsme se bavili o mě, o něm, o Islandu. A zřejmě zjistil, že evidentně nejsem někdo, kdo chce jen pár zrezivělých aut na IG. Asi po 15 minutách mi téměř jen tak mimochodem řekl, že řeka, která tvoří tento vodopád pramení o nějakých 300 výškových metrů výše. A po dalších 15 minutách rozpravy mi řekl, že jestli chci, tak mě k tomu pramenu vezme.
Tak jsme naskočili do Toyoty Hilux někdy z devadesátek, ještě předtím Þorsteinn sešteloval pohon všech kol a vydali jsme se do lesů. Ano, do lesů, v této oblasti je totiž les. A ano, rodina mého průvodce v tom má své slovo. Stromy tu začal sázet jeho otec, pokud se dobře pamatuju. Nyní se o ně stará právě Þorsteinn. Na měření jejich obvodu má takovou velkou šupleru. A říkal, že jak stromy rostou, že už si musel koupit větší. Krom poznávání místa jsem se tedy dozvěděl něco o lesnictví. Wow, že se na Islandu budu vzdělávat právě v lesnictví bych nikdy nečekal.
Už vím, že když má mladý strom rozdvojenou špičku, není to dobře. A také, jak vidíte na jedné z fotek v galerii, že stromy tu okusují sobi.
Také jsme se právě tady v soukromém lese dostali k turismu s tím, že mu turisté nevadí, jen v případě, že by např. po těch lesních cestách jezdil někdo autem bál se jak řešit případ, že by se někomu něco stalo.
A po asi 10 minutách krkolomné lesní projížďky už jsme tady, přímo u pramene, v místech, kde bych ještě před hodinou nikdy netušil, že se kdy octnu.
Po chvíli kochání se místem zas nasedáme do auta a jedeme zpět dolů. Jinou cestou, někdy je to opravdu krkolomné i pro Toyotu Hilux. Sem tam zkontrolujeme nějaké stromy a pak zas jedeme dál.
Dole se loučíme a mě Þorsteinn upozorní, že u vodopádu jsou rozvaliny bývalého mlýna, tak ať je také nafotím. Jo a nedá mi to se nezeptat, co je ta zvláštní konstrukce na korbě jednoho auta?
Jeho otec natíral domy a ta konstrukce sloužila jako lešení, aby se dostal výš.
p.s. dnes je Velikonoční pondělí a jako takový malý easter egg je na fotkách kus Þorsteinnova auta.
